• Daniela Kankova

Slunečnice, část 1

Updated: Apr 22


Spadlé listí


Do Londýna jsem přišla jako cizinec, ale když jsem ho opouštěla, to město bylo cizí mně. Mé vzpomínky byly vybledlé a jakoby byly spíš z jiných míst, než z Londýna. Opravdu nevím, jak a proč se to stalo. Možná protože tak prostě funguje naše mysl. A upřímně, nikdy jsem úplně neměla ráda podzim. Vždycky pro mě byl tak všední, jaký opravdu byl, bez života a bez vzpomínek. Nejsem si tím úplně jistá, ale věřím, že to bylo nějak takhle. Jednoho deštivého listopadového dne jsem si užívala pintu tankové Plzně v baru ve Spitalfields. Pozorovala jsem ty obří, pěkně oblečené mravence pochodující okolo oken. Žluté stromy se roztékaly a jako med na lžičce odkapávaly do neviditelného hrníčku. Vzala jsem svoje pivo a šla jsem ven na cigaretu, abych se podívala zblízka. A tak jsem se nadechla studeného vzduchu a ucítila to. Chyběla mi Praha. A tak moc mi Praha nikdy nechyběla.


Viděla jsem se, jak čekám na tramvaj před tím chmurným domem, kde jsem bydlela. Nebyla tam žádná kavárna, do které by se dalo zajít, ne v této části Prahy, ale byly tam tři putyky, kde jsem párkrát byla, ani nevím proč. Asi mě přitahoval ten místní charakter. Hospody byly ráno očividně zavřené, ale jsem si téměř jistá tím, že židle tam byly ještě zahřáté a cigaretový kouř se pořád pokoušel dostat ven klíčovými dírkami a zpode dveří. Uslyšela jsem zaskřípat tramvaj. Lidi na zastávce znervózněli a začali pokukovat, jestli to je jejich číslo. Bylo jejich, ale ne moje. Tramvaj vcucla jejich stíny a já je jen viděla se zachvět a odjet. Za minutu jsem už odjížděla taky. Pronásledovala jsem je, ale pak moje tramvaj zahnula a stíny zmizely.


Tramvaj jela malebnou cestou podél řeky. Na jedné straně bylo to již dlouho zapomenuté průmyslové město - železný most a opuštěná továrna -, a na té druhé se přes již zvadlé sady a vinice tyčil hrad s katedrálou. V takovýto šedý podzimní den mohl být hrad konečně sám sebou, na jaře se schovával, protože třešně se vždycky pokoušely ukrást jeho krásu. Mám ráda třešně. Tam u řeky byla taky taková malá cukrárna, kde dělali čerstvou třešňovou zmrzlinu, a já si představovala, že kdybych mohla ochutnat jaro, chutnalo by asi takhle. Sladce, barevně a mělo by říz. Vzbudili mě ptáci, co toužili odletět na jih. Pomyslela jsem si, že pro ně bylo příliš chladno, ale to už tam dole plastové labutě vyhlížely léto. Tu cestu jsem znala docela dobře, často jsem jezdila nebo chodívala okolo, ale každodenní všednost mi bránila, abych si všimla, jak moc hezká vlastně byla. Až doposud, když už jsem byla dávno pryč.


Rozjímala jsem nad národním divadlem a jeho starými sochami a zlacenými klikami, když tu do tramvaje přistoupila postarší dáma se zdobeným šafránovým kloboukem a sedla si přímo za mě. Myslím, že už venku si všimla, jak na divadlo zírám, a začala se zajímat. “Promiňte, ale nevíte náhodou, co to je za budovu?” Tak jsem jí řekla, že to je národní divadlo, jedna z dominant a chloub Prahy. Souhlasně kývla hlavou, a pak mi řekla, že je z Londýna, a že také jedno národní divadlo mají, ale že zdaleka určitě není tak pěkné. Tehdá jsem ještě nevěděla, co tím zdaleka určitě není tak pěkné myslela, to až teď plně rozumím významu jejích slov. Vystoupila se mnou na Staroměstské. Očividně byla turistka. Ale já jsem jí nebyla. Pro mě to bylo jen další obyčejné podzimní ráno, kdy jsem šla na univerzitu, která měla to štěstí se nacházet v samotném centru Starého Města pražského, hned vedle časem opotřebovaného, povídky vyprávějícího židovského ghetta. Tramvaj odpištěla pryč a než jsem vešla do budovy, naposledy jsem jenom vágně zahlédla tu dámu, jak se šourá do jedné ze synagog, jak se zvedl vítr a vzal jí klobouk, ale ona si toho vůbec nevšimla.


Ve fakultní kavárně jsem si dala cappuccino a zamířila jsem na hodinu. Zabývali jsme se filozofií a literaturou. Byl to docela náročný seminář, ale pamatuju si, že jsem ho měla celkem ráda. Ve svých myšlenkách jsem jezdila do Španělska a do Německa, cestovala jsem v čase do předešlých století, a pak mi bylo líto, že jsem se musela vrátit zpátky do té staronové Prahy. S kamarády jsme dostali hlad. Moc jsme přemýšleli. A tak jsme po hodině vyběhli ze třídy rovnou do Casa Blu, mexické restaurace, kam jsme často chodili. Byla v Kozí uličce, která byla tak křivolaká, že musela mít zábradlí. Člověk tam v zemi ještě pořád mohl spatřit důlky od dětí, co hrály kuličky. Ulice pojmenované podle věcí každodenní potřeby jsem měla moc ráda. Představovala jsem si, jak dříve v té uličce prodávali kozy, kozí sýr a mléko, a možná tam i dokonce někdy pořádali kozí závody. Takovéhle ulice byly i v Londýně, v Bread Street pekli chleba a ve Fetter Lane prodávali kuřata a peřiny, ale jejich kamenné a dřevěné domky byly pohlceny modernou. Moderna se mi líbila, ale jenom v literatuře a jiných formách umění. Nikdo by mexickou restauraci na Starém Městě nečekal, ale tak nějak tam patřila. I když byla zapadaná sněhem, což mělo být brzy.


Vzala jsem Veroniku do antikvariátu. Byl o ulici vedle a pokaždé, když jsem šla okolo, jsem prostě musela nakouknout dovnitř. Venku měli poličku s knihami za dvacet korun. Ta byla moje oblíbená. Někdo by to nazval odpadky, ale nevěřili byste, kolik se tam dalo najít pokladů. Klasiky, kuchařky, neznámé. Knihy, co vypadaly jako samotná minulost, a co jednou sloužily k sušení květin a listů do školního herbáře. Vybrala jsem si jednu a Veronika taky, a spokojeně jsme odešly, cestou jsme si povídaly, jaký skvělý nápad to byl jít do antikvariátu. Ale my neměly dost. Chtěly jsme víc. A tak jsme běžely do skladu odložených knih. Byla to obrovská podzemní místnost s krabicemi publikací, které už nikdo nechtěl, anebo které někdo zdědil a nevěděl, co s nimi. Prohrabali jsme se jimi a já si jich vybrala deset. To už jsem byla spokojená úplně. Ty knihy mám doteď v knihovničce u své postele zpátky u rodičů doma, ale ještě jsem je všechny nestihla přečíst. A tak se obávám, že jednou znovu skončí v krabici v knižním skladě, ale že už si je nikdo nevybere.


“Ty sis zase koupila knížky?” zeptal se můj přítel, když jsme se sešli. Věděl, že se brzy budu muset stěhovat. Najednou jsem měla pocit viny, ale jakmile mě políbil na čelo, věděla jsem, že jenom žertoval. On nečte, nerozumí tomu, ale i tak ho mám ráda. Chtěli jsme jít do kina, ale bylo moc brzo. Sice už nepršelo, ale pořád bylo trochu zamračeno. Rozhodli jsme se, že zůstaneme venku a půjdeme se trochu projít. Chtěli jsme jít nahoru na Hrad a na Petřín. Chtěli jsme rozjímat nad třešněmi a pozorovat město ze shora. Proběhli jsme Václavským náměstím, které bylo ukradeno hladovými turisty a nikdy nám nebylo vráceno. Letmo jsme pohlédli na Prašnou bránu a Orloj, a brzy už jsme přecházeli na druhou stranu řeky na Malou Stranu.


Dali jsme si Plzeň v jedné tankovně, jejíž historie sahala až někam do středověku. Navzdory její historické hodnotě a světovému věhlasu tam pořád měli nejlevnější Plzeň ve městě, a právě tím se mohlo tohle místo chlubit. Jinak by to byla jen další hospoda na Malé Straně - opotřebované dřevěné stoly a vrásčití výčepní. Chmelem povzbuzení jsme se vydali nahoru kolem Mikuláše, jedné irské hospody a amerického velvyslanectví. Prošli jsme sady a rozlehlou loukou, kde otužilí jogíni cvičili luky a mosty. Stmívalo se. Jogíni si brzy začali balit své jogamatky a pomalu šli dolů, ale to už my jsme byli nahoře na Petříně a dívali jsme se na město. Bylo tiché a tajemné.


Petřínská rozhledna byla stále otevřená, a tak jsme si koupili dvě vstupenky a šli nahoru. Zvenčí vypadala jako Eiffelovka, měla podobný tvar a byla ze stejného materiálu, ale byla mnohem nižší. Dostat se až na samotný vrchol nás stálo 299 schodů. Z těch točitých schodů se mi točila hlava, ale po tom, co jsem se podívala na pražské panorama, to brzy přešlo. Světla města planula jako čajové svíčky. Praha nosila přízvisko stověžatá, a tak jsem spočítala všechna světla, která vypadala dost vysoko na to, aby patřila věži, a opravdu, napočítala jsem jich sto. Lidi bylo těžké zpozorovat, byli příliš drobní, ale šlo vidět auta, jak přes řeku jedou zpátky domů, pryč z města. Hrad byl neobvykle blízko nás. Jasně jsem přes okna viděla, co se nacházelo uvnitř - honosné židle, sofa a komody. Bylo vidět i samotné hrozny z vinohradů. Daleko na obzoru jsem zpozorovala malý altánek. Jednou jsme se tam pak šli shodou okolností podívat, když jsme byli na odpolední procházce. Nikdy předtím jsme si altánku nevšimli. Ale byla to jen další restaurace, i když s dechberoucími výhledy a zvláštní, orientální architekturou, která úplně nezapadala mezi zbytek gotického a renesančního města. Všechno to bylo zahaleno do poklidného večera a mlhy. Tyhle podzimní procházky a večery jsem měla ráda.


Později, když už zem zamrzala a začala klouzat, jsme nasedli na lanovku zpátky do centra. Já pořád chtěla jít do kina. Cesta byla pomalá. Vozítko byl pomalejší než obvykle kvůli zledovatělé kolejnici. Z okénka šlo sahat po stromech a sbírat listí. Lanovka se v půlce cesty zastavila. Opodál byl totiž mezi stromy schovaný hostinec. Zvláštní zastávka. Ale hádám, že než lanovku postavili to byla užitečná zastávka na osvěžující drink po cestě nahoru, a oběd za odměnu při cestě dolů. I teď to může fungovat stejně, ale jen pokud se jde pěšky, protože jet lanovkou se nepočítá.


Na úpatí jsme přesedli na tramvaj a jeli do mého oblíbeného kina. Nevím proč, ale jízdy tramvají ve tmě mě vždycky děsily. Člověk kvůli ostrému osvětlení vidí v oknech odrazy sám sebe a ostatních lidí a když pak vyleze, nevidí vůbec nic. Věděla jsem, že jsme přejeli řeku, ale to bylo všechno. A pak už jsme stáli před kinem. Bylo nenápadné, většina prostoru byla v podzemí. Interiér nebyl nijak zvláště ohromující. Bylo tam obrovité schodiště dolů k sálům, kde lidé posedávali a čekali na kamarády před začínajícím filmem. Stěny byly červeno-modré a opony černé. Ale filmy tam dávali vždycky vynikající. Řada s výběrem filmu byla ten večer na mě, a tak jsem vybrala film, o kterém už jsem párkrát slyšela - Egon Schiele - Death and the Maiden. Šli jsme si koupit nějaké občerstvení a drinky na bar. Nabízeli pivo malých pivovarů, Svatovavřinecké víno, malinovku a soletky. Nikdy předtím jsem si neuvědomila, jak české vlastně tohle kino bylo. Malinovka a soletky. Žádný popcorn. Možná proto jsem ho měla tak ráda, měla jsem ráda jeho českou osobnost. Koupili jsme si dvě piva a vešli do sálu. Sedli jsme si do poslední řady. Film už běžel. Bylo tam moje rodné město.


Po představení jsme ještě zašli do mé oblíbené kavárny. Někdo mi jednou řekl, že kavárně Týnská se možná říkalo “kavárna”, ale nikdo tam nikdy nikoho neviděl pít kafe. Byl to spíš bar. Byl schovaný v uličkách Starého Města, a pokaždé, když jsem se tam měla sejít na jeden nefiltr s někým, kdo tam ještě nikdy předtím nebyl, musela jsem ho jít vyhledat ven. Zvenčí byla kavárna skromně obyčejná, ale uvnitř byla přímo magická. Bylo tam staré rozladěné piano, na které jsem jednou hrála, a spoustu starých knih k prolistování všude v poličkách, ve skříňkách a v oknech. Nebála jsem se tam jít sama, cítila jsem se tam jako doma, všechny jsem tam znala. V létě se sedělo venku v patiu. Zelené slunečníky chránily před spalujícím sluncem, a domácí citronáda osvěžovala zevnitř. Vzduch tam byl hustý a lepivý, plný kouře a vypocených parfémů. Když oblohu pokryly hvězdy, které bylo ve městě jako Praha jen těžko spatřit, sbalili se slunečníky a člověk mohl obdivovat verandy a balkony, které jednou sloužily k sušení prádla a k sousedskému klábosení. Teď jsme my klábosili na baru a stěžovali si na ošklivé počasí a taky na to, že jazz už není to, co býval. Bylo tam celkem teplo. Vzduch plný dešťových par se vařil. Já i on jsme pili pivo s velkou čepicí.


Byla tu i sesterská kavárna, kde jsem se jednou byla podívat. Měli úplně to stejné pivo a limonádu. Chodili tam stejní lidé a měli úplně ty stejné konverzace o počasí a o jazzu. Místo terasy měli sklep. Tam občas pořádali zajímavé workshopy a diskuze, to se mi líbilo. Ale nepamatuji se, že by tam vůbec byly nějaké knihy. Ale zato se pamatuji, že pátého října každý rok, když byl den Bernardu, tam měli pivo za pět korun. To místo prostě mělo jiný charakter, nebo jsem tam možná nestrávila dost času, a i když to byl sesterský bar Týnské, pro mě to byla jen levná kopie, kterou jsem se nenechala obelhat.


Dali jsme si poslední pivo na cestu. Byl to docela náročný den. Už jsme se viděli v posteli, v mém starém bytě. Viděla jsem se, jak otevírám jeden z mých nových knižních úlovků a jak mu ho ukazuji a pomalu čtu, ale on už spal. Rozloučili jsme se s výčepními a odešli jsme. Když jsme čekali na tramvaj, podíval se na mě a začal se mi smát. A já říkám co? Měla jsem bílého pivního knírka.


V Londýně byl jenom jeden bar, kde by pivo mělo takovou čepici jako v Týnské, byl to ten bar, ve které jsem teďkon seděla. Měli Plzeň a jiná piva. V zimě pak podávali i svařené víno a svařený cider. Snažili se tak moc, abych se tam cítila jako doma. A někdy jsem se tam tak vskutku cítila. Vždycky mě přívítali s úsměvem a českým ahoj. Ale nebylo to to stejné. Lidé, co tam chodili, byli jiní, většina z nich byli businessmani, v Praze by člověk nenašel tolik businessmanů na jednom místě. Byl tam gramofon, ale ne opravdové piano. Byla tam terasa, ale žádné zelené slunečníky. Nebyly tam žádné staré knihy. Jak jsem pozorovala ty obří, pěkně oblečené pochodující mravence, nemohla jsem si pomoct a ptala jsem se sama sebe. Budu někdy mít podobnou vzpomínku na tohle město, jako mám na Prahu, nebo budou mé vzpomínky na Londýn nadále blednout, až úplně zmizí.

In the streets of London, photo credits to Nels Challinor

76 views

Contact

Mail Boxes
 

©2019 by Daniela Kankova. Proudly created with Wix.com

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now